Výlety s dětmi v Českosaském Švýcarsku a okolí

Poslední srpnový týden v roce 2023 a 2024 jsme s kamarádkami z VHSky (Jíťou, Kristýnou a Verčou, druhý rok ještě i s Klárou) byly vždy na týden v Labské Stráni. Ambice chodit s dětmi do skal jsme neměly, podnikly jsme ale spoustu naprosto perfektních výletů. V následujícím textu jsem ty loňské i letošní sepsala, protože paměť není všemocná a byla by škoda tyhle zážitky nemít uchované. A třeba se někdy někdo rád inspiruje. Řekla bych, že výlety jsou svojí délkou vhodné pro rodiny s dětmi anebo starší akční výletníky (snad to nezní blbě, ale dospělí na vrcholu své výkonnosti by takovýchto výletů stihli propojit vícero za den, protože se prostě nešťourají klackem v každé díře).

Rok 2023

Hned na začátek (pro případ, že by někdo nedočetl až do konce) bych chtěla napsat, že v podstatě všechny výlety nám naplánovala Jíťa Dušátková. Ona to má prostě v krvi a my ostatní jsme ji s větším čí menším remcáním následovaly 😊.

Druhá důležitá informace je, že jsme byly ubytované ve staré škole v Labské Stráni u Žáků (Markéta a Marek) – ubytování je to naprosto perfektní, takže můžeme doporučit 😊.

A teď už tedy ty výlety.

Rok 2023

První den v Labské Strání jsme měli ve znamení průzkumu okolí. Začali jsme procházkou na Belveder. Pak jsme seběhli dolů k řece na přívoz. Pan převozník nás i za nízkého stavu vody převezl na druhou stranu. Plavba měla lehce nádech dobrodružna, když nám řekl, že neví, jestli to dá až na druhou stranu, že možná skončíme v půlce řeky, v tom případě nám samozřejmě vrátí peníze. Je hodnej, že? Každopádně to naštěstí dal. Ale prý, že se nemáme zdržovat na levém břehu dlouho, že odpoledne by to zpět už nemuselo jít. Uf, tak jsme alespoň lehce ve stresu doběhli k legendární lezecké hospodě u Kosti, kde měli v pondělí zavřeno. Uklízející obsluha se naštěstí v 35 stupních smilovala a prodala nám alespoň ledňáky pro děti. A pak jsme mazali zpátky za převozníkem, aby nám neujel anebo se nenamazal tak, že už nepojede? (Kdo neví, tak povolání převozníka v Dolním Žlebu je náročné a navíc zakleté – několik převozníků skončilo kvůli problémům s alkoholem a jeden se kvůli tomu dokonce i utopil. Je to zkrátka plavba na vlastní nebezpečí). Vše však dobře dopadlo a nám nezbylo nic jiného než vyvléct děti od řeky nahoru do Labské Stráně. Vpodvečer byl čas zajít na pivo do místní putyky s dětským hřištěm, asi 30 metrů od školy, kde jsme ubytovaní.

                                        

Přívoz v Dolním Žlebu i s panem převozníkem

Druhý den jsme už vyrazili na hodně seriózní výlet do německého Saska na Schrammsteiny. Z Labské Stráně autem dolů do Hřenska a pak podél vody směr Bad Schandau. Před Bad Schandau jsme odbočili doprava směr Ostrau a z parkoviště u Zahnsgrundturm (https://mapy.cz/s/dunazejaja) jsme vyrazili po zelené okolo Falkensteinu, tedy přesněji s krásným výhledem na něj, až na rozcestí Schrammtor. Tam nám to vyšlo na hezký plácek v lese zrovna na oběd. Odtud po modré a červené barvě po malé pěšince pod skalami na rozcestí Vordere Promenade. A teď už konečně nahoru po žebříkách až na vrchol Schrammsteinwächter.

Děti na Schrammsteinech

Nahoře trošku nervák, jelikož zábradlí by rozhodně nezabránilo propadávajícímu dítěti, to bylo spíše pro formu a tyhle věže jsou alespoň 50 metrů vysoké, bych řekla. Výhledy krásné, fotky pořízeny a teď už raději dolů. Zpět jsme sešli na druhou stranu hřebene na Mittelwinkel. A lehce nudnou (všechny naráz začaly bolet nohy) širokou cestou po žluté k autu.

Žebříky na Schrammsteiny

Večer po uspání dětí při dvojce vína rychle umýt všechny krabičky a termosky, ať je druhý den brzy ráno můžeme naplnit novými obědy a svačinami.

Ve skalách

Třetí den nás totiž čekal, co se dopravy týče hodně nabitý den. Ale tušily jsme, že děti by mohly být o to více nadšené. Jeli jsme totiž autem do Hřenska, přívozem na vlak na druhé straně řeky, vlakem do Kurort Rathen a tam zase přívozem na pravý břeh Labe a pak pěšky na Bastei (https://mapy.cz/s/febazopuke ). Bastei byla zřícenina starého hradu na takových skalních věžičkách, pěkně oplocených, a mostečky pospojovaných. Děti se tam solidně vyřádily. Platí se malé vstupné. A krásný je také nedaleký most z pískovcových kamenů vsazený do skal s výhledem na údolí Labe. A úplně nahoře je skleněná vyhlídka a nějaký hotel (takže dost hogo fogo turistů, kteří tam dojedou autem). Nutno napsat, že tady bylo děsně moc lidí. Dolů z Bastei jsme sešli k jezeru Amselgrund, kde proběhl hřeb výletu, tedy plavba na šlapadlech. Pak zpět pešky do Kurort Rathen, přívozem přes Labe na zmrzlinu a pak zase vlakem a přívozem do Hřenska. Je fakt, že tady na tu kombinace přívoz – vlak – přívoz a šlapadla děti hodně dlouho vzpomínaly.  

Přívozem na vlak

Kamenný most

Mostečky na zřícenině hradu Bastei

Šlapadla

Čtvrtý den jsme chtěly dát něco, jakože více odpočinkového, kde se tolik nenachodíme.  Vybraly jsme tedy Labyrint u vesnice Langenhennersdorf opět v Německu. Parkování zde: https://mapy.cz/s/nazopekuju. Z parkoviště je to k Labyrintu asi 500 metrů a pak začíná neomezené vyžití, prolézání, schovky, lezení na malé skalky, hrabání v písku… prostě všechno. Odpoledne jsme stihli ještě koupání v Biotopu v Arnolticích (https://mapy.cz/s/huzacerano ), vedlejší vesnici od Labské Stráně. Mají tam i kiosek se zmrzlinou a točeným proseccem, což jsme jakože nevyužily, protože auto, že jo.

Labyrint

Poslední den v pátek jsme chtěly ještě nějakou pecku, tak jsme jeli opět do Německa na Pfaffenstein (https://mapy.cz/s/dabevedove), na výlet na stolovou horu. Parkování na placeném parkovišti ve vesnici Pfaffendorf (třeba mít 2 eura v mincích). Poté asi kilometr k začátku stoupání nahoru, stoupá se převážně po schodech. A pak za odměnu výhledy ze stolové hory, skalní prolézačky a rozhledna. Jo a dole pod rozhlednou se dá koupit zmrzlina. Výlet tedy splnil všechny položky pro veleúspěšnou akci.

Stoupání na Pfaffenstein

Pfaffenstein

V sobotu jsme pak balily a uklízely a doufaly jsme, že za rok pojedeme zase.

A ono to vyšlo a v srpnu 2024 jsme jely znovu.

Sestava 2024 (Matouš a Áďa se nechtějí fotit)

Hned v neděli jsme zalezly v Tisé, využily jsme, že tam na víkend byli Mrnda s Mojmírem a natáhli cesty a od pondělí jsme si zase jely šňůru výletů.

První den jsme jeli do Jetřichovic, je tam několik placených parkovišť, ze kterých se vyráží na výlety do okolí. My jsme si vybraly asi dost oblíbený, protože moc krásný, okruh po červené značce přes Mariinu vyhlídku, Vilemíninu stěnu (vyhlídka) a Rudolfův kámen (taky vyhlídka). Bylo dost vedro, ale většina cesty šla pěkně v lese ve stínu.

Mariina vyhlídka

                                                                

Vilemínina stěna

Rudolfův kámen

Druhý den jsme jeli do Saska. Autem z Bad Schandau po Kirnitzschalstrasse, neboli údolím řeky Křetice (jezdí tam i šalina), na parkoviště Beuthenfall (5 euro hotovost). A odtud jsme šli pěšky po červené na Frienstein, skalní uskupení vysoko nad údolím. Po cestě jsme si udělali malou odbočku k Satanově hlavě (Satanskopf). Asi největším zážitkem bylo úplně v nejzazším bodě výletu podívat se do Idasgrotte. Do velké skalní jeskyně na skále vysoko nad údolím s krásným výhledem. Muselo se akorát projít po úzké skalní římse, která měla v nejužším místě asi metr, takže bylo třeba ukáznit děti, aby tam neblbly. Zpět jsme šli stejnou cestou, druhou půlku jsme vzali akorát pro změnu po zelené a večer jsme se doplandali k autu.

Pod Satanovou hlavou

Idasgrotte

Na třetí den jsme si naplánovaly kratší výlet, abychom stihli odpoledne koupačku v Arnolticích, a taky protože teploty byly stále dost letní, okolo 30, a bylo trošku úmorné vedro. Z parkoviště ve Vysoké Lípě jsme šli na zříceninu hradu Šaunštejn (https://mapy.cz/s/jovutupofu). Po soustavě několika žebříků (kdy jeden byl úplně kolmý a docela vysoký) jsme se vyškrábali na vršek, kde se nám ulevilo při pohledu na krásné hustě vypletené a zároveň vkusné zábradlí, které tvořilo soustavu chodníčků mezi malými věžičkami a děcka to mohly bezpečné probíhat a my mohly spočinout ve stínu jediné řídké borovice. Po slezení žebříčků zpět jsme se rozhodli podívat se ještě na nedalekou Malou Pravčickou bránu, což byl opravdu takový malý roztomilý skalní oblouček. A pak hurá k vodě a na zmrzlinu nebo hranolky.

Pod Šaunštejnem

Vršek Šaunštejnu

Malá Pravčická brána

Ve čtvrtek jsme jeli zase do Německa. Uzavírka silnice v Hřensku kvůli padající skále nám trošku zkomplikovala cestu a museli jsme přes Děčín. Cílem byly dvě skalní města Gohrisch a Papstein. Parkoviště pro obě zde: https://mapy.cz/s/lofabesana (2 eura). Nakonec jsme si vybrali Gohrisch. Na Papstein vede lanovka, je tam hospoda a my jsme se chtěly vyhnout davům. Gohrisch je také takové malé prolézací skalní městečku na kopci, děti se tam vyřádily na malých kamenech. V nejvyšším bodě je pěkný rozhled z vršku skalní věže. Zpět jsme to vzali trošku na okolo po žluté zpět k autu. A protože vedra pokračovala, jeli jsme po tomto výletě na příjemné koupaliště pod Cunnersdorfem. Trošku jakože odmočit špínu ze skal. Když jsme pak dávaly čisté děti do aut, doufaly jsme, že usnou, a my je pak spící přeneseme v Labské Stráni rovnou do postele a my budeme mít první klidný večer. Nestalo se tak.

Gohrisch

Poslední den, v pátek, jsme jeli opět do Vysoké Lípy a odtud sešli k říčce Kamenice ke zřícenině Dolského Mlýna. Místo jako z pohádky. Děcka hned věděly, co mají dělat. Naskákaly do plavek a v říčce začaly hrabat v písku, lovit kamínky anebo se koupat. Nakonec jsme se vykoupali úplně všichni. Samotná zřícenina mlýna je přístupná, dá se procházet, probíhat, prolézat, je tam spousta tajných komůrek a místností a úplně vybízí ke hře. Poté, co jsme toto místo vytěžili na maximum, jsme pokračovali po pěšince podél proudu na louku u Královského smrku, kde zrovna probíhala akce Dny lesních řemesel u Dolského mlýna. Byly tam ukázky výroby dřevěného uhlí v milíři (jakože měli tam opravdu několik dní milíř a několik kousků dřevěného uhlí máme ještě v autě), výroba dehtu v dehtářské peci, pečení chleba v hliněné peci, výroba potaše potřebného pro výrobu skla, sušárna na ovoce, výroba keramiky a drátenictví. Trošku jsme se tam zasekali, protože to bylo straně moc zajímavé. Děti jsme pak ještě musely dorvat zpátky do kopce k autům. Ale stálo to moc zato.

Koupání u Dolského mlýnu

Ukázky řemesel

Stejně jako celý týden stál moc za to!!

Věříme, že výletů je v okolí ještě pořád dost, tak snad ještě někdy příště!

Olga Kolouch

 

Španělsko 2023 tentokrát více bouldrové

I letos jsme měli možnost vyjet na delší výlet. Jsem za to tak moc vděčná! Šest týdnů prostě jen tak být a courat se, moc toho nepotřebovat a užívat si přírodu, volnost a sebe navzájem.

Jeli jsme sami, takže na lezení na skalách jsme si moc netroufli. Jen když jsme se na pár dní potkali s kamarády u Madridu, lezli jsme v oblastech Patones a El Vellón. A pak ještě na severu u oceánu v Cuevas del Mar, protože si děti hrály na pláži. 

jeden ze sektorů v Patones

El Vellón

Cuevas del Mar

Ale průzkum boulderových oblastí rozhodně nebyla ztráta času. Nakonec nás vítr zavál úplně jinam, než jsme měli původně v plánu. A to hlavně díky špatnému počasí, které panovalo v horách. Takže na Ojamoros a další topové oblasti u Béjaru nedošlo.

Po cestě k Madridu jsme se zastavili v pískovcovém skvostu Savassona nedaleko města Vic. 

Savassona

U Madridu jsme z Patones zamířili rovnou mezi vápencové vežičky oblasti Tamajón. Krásné boudry, hodně po dírkách, jediná nevýhoda je, že na to není pořádný průvodce. Je to ale fakt super krásné místo.

Tamajón

Neplánovaně jsme se pak vydali do hor severně od Madridu do oblasti La Pedriza. Nachází se v Parque Nacional de la Sierra de Guadarrama a výchozí město je Manzanares el Real, což je ale v podstatě díra a za samotnou návštěvu nestojí, i když má velice vznešený název. Je to NP takže přísnější regulace, ale v květnu je povoleno ne kempovat, ale spát v autě. Přes léto se tam spát nesmí vůbec. A je to tam teda neskutečná pastva pro oči. Žulové oblé balvany od velikosti malých bouldrů až po obrovské hory, na které vedou vícedélky. Neustále mi to evokovalo něco politého čokoládou. Žula je na dotek příjemná, ale chytů pomálu. Dali jsme tam i nějaké pěší výlety, dalo by se jít na přechod se stanem.... prostě takovéto místo, kde by se dalo strávit půl léta. 

La Pedriza

A pak jsme se kvůli počasí ocitli trošku v pasti. U Béjaru pořád pršelo. V Albarracínu jsme byli už hodněkrát a v Alcaňíz, který nás hodně lákal, protože je to něco jako Albarracín, bylo ke 30C. 

Tak jsme si dali pár dní od lezení oraz, podívali se do Toleda (tam jsem se moc těšila, malinko mě to ale zklamalo...ale to je prostě tím, že město s dětmi nooo), Segovie (tam je nádherný dlouhý viadukt), nějaké procházky okolo řeky Río Eresma v horách a Las Médulas (staré římské doly zlata), takové červené jakoby skály, které jsou ve skutečnosti slepená hlína a kameny, vypadá to ale peckově. 

Segovia

Las Médulas

Nakonec jsme si to zamířili na sever k oceánu. V naší autoknihovniččce jsme totiž objevili průvodce na bouldry na pobřeží poblíž Ovieda a Gijónu. 

Přes hory, které na mapě vypadají naprosto bezvýznamně (jakože žádné turistické značky, které by naznačovaly, že se tam třeba někam chodí), které byly ale krásné, jsme se posouvali na sever. Po cestě jsme v horách zkusili nějaké bouldry na vápně, ale za moc to nestálo, byly ještě horší než bouldry v Krase a navíc nás tam málem sežral pasteveckej bernardýn. To bylo někde u městečka Entragu. Ale krajinově naprosto úžasné, podél řeky tam vede Senda del Oso a tu si projet na kole...wow to bych jednou chtěla!

krásné bezvýznamné hory s janovcem v plném květu

No každopádně na severu u oceánu poblíž Ovieda a Gijónu jsme byli ve třech oblastech - Arnao, Cabo Negro a El Tranqueru. Nejsou to žádné veleoblasti, ale je to tam moc pěkné. Každá je jiná, chce to být trošku dobrodruh a nebát se hledat. Pro děti většinou super. Na Cabo Negro se lezlo na kamenech poházených na velkých policích nad vodou a na těch polících byla spousta teplých jezírek, která se vytvoří, když je příliv, a voda v nich je super teplá...no prostě ideálka. 

Arnao

Cabo Negro

Nej spací místo 

 

El Tranqueru

Pak jsme severní pobřeží prošmejdili i nelezecky. Městečka, pláže, útesy, majáky, to se ani nedá vše obsáhnout. Například Bufones de Pría, to jsou takové komíny vedoucí z moře až nahoru nad útes a když je příboj, tak jimi stříká voda. A okolo jsou krásné škrapové útesy. Jako jít Camino de Santiago tady tou severní pobřežní cestou, musí být fakt krásný.

Nebo docela náhodou jsme objevili jeskyni La Cuevona, takový velký dlouhý tunel, kterým prochází silnička a vede do vesnice Cuevas a je to jediná silnice vedoucí tam. V jeskyni jsou obří krápníky, no zajímavé to místo.

Hodně často mívám pocit, že na takovýto výlet by prostě nešlo připravit si itinerář dopředu, mít plán co kdy kde, ubytka a tak....nakonec vždycky zakopnem o taková místa, která nás o pár dní zdrží a nebo naopak odjíždíme brzo od tam, kde jsme mysleli, že budeme dlouho...

A na poslední dva týdny jsme udělali velký přískok zpět do Katalánska. Na koupačku k moři a na bouldry, které tam ještě neznáme. Po cestě jsme udělali akorát dvě krátké zastávky v Zaragoze a Lleidě. Bylo tam ale hrozné vedro a ještě neměli otevřená koupaliště, nechápu, první týden v červnu. 

První byla pískovcová oblást Salvanebleau u Manresy. Krásné kameny, parkování hned u nich, lesík, písek na zemi, akorát bouldry krutě těžké. Na dva dny toho bylo dost a dost jsme se nadřeli. 

Salvanebleau

Poté jsme zase úplnou náhodou někde uprostřed ničeho objevili krásné slepencové kopce, kde jsme po malých pešinkách běhali po policích a bylo to jak z pohádky, strašidelné teda, protože jsme Emilce řekli, že je to jako pašerácké stezky a když jsme jí vysvětlili, kdo jsou to pašeráci, tak se bála 😊.... vrcholek se jmenuje Montcau (1056). 

Can Boquet, San Feliu de Guíxols a Santa Blocona. Vždy jeden den jsme byli ještě v těchto třech bouldrových oblastech, spíše lokálního významu, i když Can Boquet je docela známý. Všechno to jsou krásná místa, fotogenické kameny, ale bouldry dosti takové plácání oblin. No moc nám to nešlo a v hodně, i lehkých, bouldrech jsme si ani neškrtli, ale tak to prostě je...

Can Boquet

Santa Blocona

A byli jsme také hodně u moře. Když se hledá, lze i na Costra Brava najít moc pěkné pláže s kombinací písek a kameny. 

Jo a ještě bych málem zapomněla, po cestě do Španělska jsme se zastavili v německém Pfalzu, na jeden den na bouldry, ale hlavně lezení na laně tam vypadalo parádně. Je to už u Francie. Tam by to také chtělo vydat se na delší dobu. A s lepší snesitelností cesty pomůžou koupací jezera, která jsou okolo německé dálnice A5. Například Teningen See nebo Waldmattensee. Krásné čisté písáky a zajížďka skoro nula. 

německý Pfalz

A ještě jednu významnou cestovní zastávku jsme udělali v bouldrové oblasti La Prieuré u města Lodéve ve Francii. Příjemný písek a hrací potůček ve skalách.

La Prieuré

FOTOGALERIE ZDE

Kolouch