Jsem snad praštěná?

Asi jsem praštěná a taky trošku nešťastná.

Asi až teď, když jsem v situaci, že mi něco chybí, když mi něco hodně chybí, dokážu to „něco“ definovat.

Pro okolí je to nepochopitelné. Pro okolí tady i doma. Už podruhé. Seš na jihu, tam je přeci krásně, dobrá kávička, chodíš přeci ráda do kaváren, nebo ne snad?!

Ano, chodím ráda do kaváren a mám ráda jižanskou kulturu, přesto se zde ve městě na jihu cítím jako v pasti, nebo v kleci? Ano v betonové kleci! Tento výraz je dosti vystihující. Okolo jen město, ulice, chodníky; na vesnici jen ulice, silnice, zídky a sady. Jak to, že tu není kousek zelené plochy, louka nebo les? To přece není možné? Chci si jít zaběhat do lesa, běžet po jehličí, po lesní cestě. Nejde to! Vyasfaltované silničky, kam se člověk podívá… zblázním se tady!

Ne, už jsem se asi zbláznila. A zblázněná budu, dokud se nedostanu někam jinam, do pořádného lesa. Ještě dva měsíce. Ještě dva měsíce být úplně mimo…

Na každém negativním zážitku se snažím najít něco pozitivního (myslím, že mi to určitě někdy někdo poradil). Asi jsem tu pozitivní zkušenost tady již objevila. Zjistila jsem totiž, jak rozhodně nechci nikdy žít, jak rozhodně nechci, aby můj život vypadal, a hlavně to, kde nechci, aby se odehrával! V betonové kostce města a překultivované krajiny!

Kolouch