Asi jsem praštěná a taky trošku nešťastná.
Asi až teď, když jsem v situaci, že mi něco chybí, když
mi něco hodně chybí, dokážu to „něco“ definovat.
Pro okolí je to nepochopitelné. Pro okolí tady i doma. Už
podruhé. Seš na jihu, tam je přeci
krásně, dobrá kávička, chodíš přeci ráda do kaváren, nebo ne snad?!
Ano, chodím ráda do kaváren a mám ráda jižanskou kulturu,
přesto se zde ve městě na jihu cítím jako v pasti, nebo v kleci?
Ano v betonové kleci! Tento výraz je dosti vystihující. Okolo jen město,
ulice, chodníky; na vesnici jen ulice, silnice, zídky a sady. Jak to, že tu není kousek zelené
plochy, louka nebo les? To přece není možné? Chci si jít zaběhat do lesa, běžet
po jehličí, po lesní cestě. Nejde to! Vyasfaltované silničky, kam se člověk
podívá… zblázním se tady!
Ne, už jsem se asi zbláznila. A zblázněná budu, dokud se
nedostanu někam jinam, do pořádného lesa. Ještě dva měsíce. Ještě dva měsíce
být úplně mimo…
Na každém negativním zážitku se snažím najít něco
pozitivního (myslím, že mi to určitě někdy někdo poradil). Asi jsem tu pozitivní
zkušenost tady již objevila. Zjistila jsem totiž, jak rozhodně nechci nikdy žít, jak rozhodně
nechci, aby můj život vypadal, a hlavně to, kde nechci, aby se odehrával! V betonové
kostce města a překultivované krajiny!
Kolouch
Kolouch
