Po čtyřleté pauze jsme se opět podívali do země lezení a
pohodového přežívání zaslíbené. Tentokrát ve třech. Bylo tedy třeba pečlivě
volit terény, které navštívíme. Bouldering v Albarracínu, jedné z nej
oblastí na světě, která leží v rovném a měkoučkém borovicovém lese, nám
připadal ideální.
Emilka se ukázala jako rozený cestovatel. Přesun vlakem,
busem a letadlem do Barcelony zvládla na jedničku. Tam nás už čekal Mrnda
s naším autíčkem, kde teď budeme přebývat. I když jsme od minule
s velikostí auta pokročili, ukázalo se, že ve Španělsku je to mikro kára,
ve které by rozhodně nikdo nebydlel :)
Nám to však naprosto nevadilo!
Abychom Emilku naladili dovolenkově, vzali jsme ji hned po
příletu na pláž. Koupání v moři ji ale moc nenadchlo. Druhý den také ne.
Tak jsme vyrazili směr Albarracín.
Od první noci jsme zdomácněli na parkovišti s piknik
areou a krásným trávníkem, vodou a záchody, kde se může přenocovávat, a místní
kemp navštívili jen sporadicky, především kvůli pračce. Připadal nám nějak hlučný, nesoukromý a moc
osvětlený. Zvykli jsme si pouze na pár spoluspáčů a hvězdné nebe nad hlavou.
První den největší a nejprofláklejší sektor Arrastradero
prověřil naše schopnosti a ukázal nám, že jsme opět netrénovali, jsme slabí a
polezeme prd. Ale aspoň prd na krásných kamenech :)
Jeden lepší den běžel za druhým. O resťácích koupačka
v místí krásné přehradě, kde se i Emilka osmělila a konečně si začala
užívat plavání v kruhu. Kávičky ve městečku, ryby na pánvičce, které
k naší radosti papal i náš velký nejedlík.
Po zhruba dvou týdnech byl velký přesun. Na deset dní
přiletěli naši a společně jsme vyrazili lézt na laně do oblastí Montanejos a
Olba. Montanejos byl spíše průzkum ve stopách místního lezeckého nadšence. Vše
ale bylo vykompenzováno dobrodružstvím v soutěskách, kaňoningem, krásnou
krajinou, krásným koupáním každý večer po lezení a fiestou.
Zato Olba byla lezecká pecka! Prostě španělské cesty – dlouhé,
krásné, po chytech, vyrovnané, bez boulderů… takže druhou půlku pobytu jsme
strávili lezeckou “rutinou“ - od rána do
večera ve skalách, lézt co to jde a nezdržovat se průzkumem okolí :)
A lokální sezóna fíků nám medila!
A pak šup na dva týdny zpět do Albarracínu. Akorát nás
trošku zaskočila zima, která na nás čekala. Jako osm stupňů v noci se
ještě dá, v našem pidi autě jsme se ve třech stejně museli tulit, ale
čtrnáct přes den s děckem už nebylo úplně napohodu. Já jsem navíc neměla
ani bundu a pořádný kalhoty, vždyť všichni říkali, jak se v létě ve
Španělsku usmažíme J.
Naštěstí to netrvalo celou dobu, na konci jsme se ještě ohřáli, ale na koupání
to už nebylo. A také dny byly naráz jaksi kratší… a i v Albarracínu se
začaly listnaté stromky podél silnice barvit do žluta.
Před odletem z Girony domů ještě krátký průzkum
nedaleké pahorkatiny, který nás příjemně překvapil, a pak už jen s dítětem
v nosítku po 12 hodinách na cestě vyřešit s policajtama vykradený
sklep a svalit se doma do postele, která byla naráz jaksi široká a byt moc
ztichlý a celé to bylo doma takové divné…Foto ZDE.
K.
